22. července

Opět jsem se dnes probouzela k bohatě prostřenému stolu a tak jsem se opět chtě nechtě musela podivit, jak skvělý je muž, vedle něhož jsem se rozhodla žít. Po snídani jsem se absolvovali dlouhou jízdu metrem až na druhý konec Paříže, do katedrály Saint-Denis, která je místem posledního odpočinutí většiny francouzských panovníků a členů jejich rodin.

Prošli jsme si důkladně chrám i kryptu a poté se přesunuli do centra Paříže, kde jsme vystoupili u velké francouzské opery. Tam jsme se rozdělili, protože vstupné dovnitř nebylo zanedbatelné a Jeník se nechal slyšet, že se bez tohoto zážitku obejde, zatímco mě to jistě udělá radost a rozšíří obzory. Proto jsem se na více než hodinu oddělili - Honzík nakoupil a já jsem obdivovala architektonické krásy francouzského domu operního umění.

Když jsme se opět radostně shledali zamířili jsme již potřetí ke katedrále Notre Dame pevně rozhodnuti, že tentokrát hrdinně vytrváme, vystojíme frontu a rozhlédneme se z věží této katedrály. Pravda je, že naše rozhodnutí trochu kolísalo, když jsme viděli množství lidí, ale minula hodinka pouhá a již jsme se kochali výhledem na Paříž, která sice byla pravda v oparu, ovšem tím jsme se nenechali rozladit a užívali si těžce vydobyté místo na věžích.

No a večer Jeník prokázal své překvapivé kulinářské umění (kterým mě tu již týden orhmuje do němoty) a já se proměnila na chvíli v pradlenku. Odhaduji, že budeme po dnešku opět spát jako dřeva a těšit se na to, co nám přinese zítřek.